Software
„Stůj rovně ty krávo!“
Výkřiky jako tenhle se staly mojí denní rutinou.
„Na co čumíš?!“
Následuje facka, že druhou chytím o zem. Chvíli mi trvá, než se zvednu a zase se narovnám do prkenného postoje. To byla chyba. Na chvíli jsem zapomněla, že jsem jen věc, nemající právo se dívat jinam, než před sebe.
Ponižování nemá konce. Některé holky se z toho zcvokly. Prostě to jednoho dne zabalily a začaly se smát. Těm co nás unesli to bylo jedno. Použití našli pro každého. Všechno se dá zpeněžit, když víte kde hledat. A hledat oni opravdu uměli. Někteří lidé platí za vypálené extra. Většina zákazníků má radši protestující a prosící holky, ale najdou se i preferující pasivitu.
Přemýšlela jsem, že se zcvoknu, ale něco ve mě mi v tom brání. Jsem jen software, utěšuji se. Jsem mysl, vládnoucí tělu. Když ubližují mému tělu, nedotýká se mě to. Taková moje mantra. Někdy to pomáhá. Míň, když na tváři cítím čerstvě pálící facku.
Myslím, že všechny z nás, kdo zůstaly, se naučily utíkat do své hlavy. Najít si místo, kde na nás nedosáhnou. Myslím, že dozorci to ví, ale je jim to jedno. Součástí jejich práce sice je nás zlomit, ale především naučit poslouchat. I nezlomené zboží má svého kupce.
Zboží. Tak nám říkají mezi sebou. Většina nás oslovuje jako kurvy, nebo krávy. Občas píče. Pro všechny jsme ale zboží. Nic než materiál, který je třeba vytvarovat. Některé dozorce, hlavně ty novější, to vzrušuje. Nevím, co je horší - vzrušení nových dozorců, nebo naprostá lhostejnost a rutina v očích těch starších.
Dozorce mi pokyne a já poslušně zvednu nohu.
„Nahoru!“ Nasraně vyštěknutý rozkaz.
Dneska nás nahnali uprostřed noci ven na plac mezi budovami, kde nás drží. Nevím proč. Možná je cílem nás víc ponížit. Možná nás chtějí víc vystresovat, či zlomit spánkovou deprivací. Neumím si vysvětlit, jaký jiný důvod by mohli mít k nočnímu cvičení.
Nepočítám, kolikrát jsem byla znásilněná. Člověk si časem zvykne. Nikdo nechce, ale zvykneme si. Kdo si nezvykne, ten se většinou zblázní. Nechci se zbláznit. Ještě ne.
„Předpažit!“ zakřičí dozorce. A tak zvednu ruku a otupěle přemýšlím.
*1*
Samozřejmě, že jsme myslely na útěk. Několika z nás se to i povedlo. Jejich těla jsme našly ráno naražené na kůlu na nástupišti. Většina z nich žila ještě několik dní, než nám dozorci dovolili jejich sluncem spálené mrtvoly sundat a zakopat.
Hodně jsme přemýšlely nad vzpourou. Každá z nás tiše, ve své hlavě. Viděla jsem to na ostatních, na jejich pohledech plných nenávisti. Co ale zmůže padesátikilová holka proti svalovci s pistolí a nožem?
Jedna to zkusila. Ve chvíli kdy jí dozorce fackoval a řval na ní to nevydržela a zaútočila. Byla to jedna z těch svalnatějších. Podle toho jak se pustila do útoku bylo hned jasné, že měla za sebou nějaký tréning. Možná karate, nebo něco podobného.
Bleskovým pohybem předloktí zasadila dozorci ránu do obličeje a rozdrtila mu nos. Dozorce to nečekal. Zaskočila ho tím, takže se nebránil ani ve chvíli, kdy ho kolenem nabrala do břicha.
Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsme se ani nestačily přidat. Dozorce zachraptěl, předklonil se, a ona ho nabrala nohou do obličeje úderem, za který by se nemusel stydět profesionální kickboxer. Projela mnou vlna strachu následovaná vlnou šíleného vzrušení, zatímco holka kopala do dozorce, který vůbec nestíhal pochopit co se to děje.
Vykročila jsem, možná na pomoc, možná abych utekla, když se dozorce sebral a prostě jí smetl. Úder, kterým jí zasáhl musel napáchat spoustu škody, protože se už nezvedla. Ani ve chvíli, kdy do ní kopal, dokud jí nezačala z úst téct krev. Na to chraplavé nadechování propíchnutých plic a křeče těsně před smrtí nikdy nezapomenu.
Od té doby jsem se zamkla ve své hlavě a přísahala si, že nebudu zkoušet utíkat. Že zatnu zuby a všechno to nějak zkousnu a přežiji. Přece nás k něčemu musí potřebovat?
*1*
Jsem jen software. Software, ne tělo, opakuju si a snažím se ovládnout roztřesené nohy. Nemám tušení, co se to děje. Uprostřed noci nás zase vyhnali ven. Asi je to další transport. Ostatní holky mají strach, slyším šeptané otázky a prosby.
Z dálky nás osvětlí světlomety přijíždějícího automobilu, než ladným obloukem zastaví před námi. Cvaknou dveře a ven vystoupí Dráb. Roztřesu se. Pokaždé, když jsem ho viděla, některé z nás umřely. Vždycky pak následoval ještě intenzivnější tréning. Dozorci mu prokazovali nejenom respekt; z toho jak ihned plnili jeho rozkazy bylo jasné, že z něj mají strach.
Jsem jen software. Software, software, software, opakuji si v duchu a snažím se nemyslet na to, jak tohle asi skončí.
Dráb přejde pár kroků, postaví se před nás, jakoby chtěl pronést řeč, jen si nás zatím prohlíží hodnotícím pohledem. Jako řezník na jatkách, napadne mě. Jeho pohled klouže davem, jako by někoho hledal a pak se zastaví na mě.
Software, software, software, opakuji si a snažím se nepočůrat strachem. Dráb se na mě dívá a pak přikývne a obrátí se směrem k autu. Celá se klepu. Nemůžu si pomoct. Tohle není dobré znamení. Doufám že nejsem na řadě a opakuji si mantru: software software software!
Z auta vystoupí žena, kterou jsem nikdy neviděla. Podle toho, jak se k ní Dráb chová je to pravděpodobně vysoce postavená osoba. Podívám se na ní a najednou .. najednou si vzpomenu. To je Nákupčí!
*1*
Jsem jen software!
V hlavě mi vybuchne omračující exploze nedozírného prostoru paměti. Celá moje mysl se rozzáří, když věci, kdysi uspané a skryté, se nyní probudí a začnou pracovat.
Jsem jen Software. Těla jsou pro mě jako kabát, který měním jak se mi zachce. Existuji v mnoha instancích. Můžu se kopírovat. Jsem prakticky nesmrtelný Software.
Cítím, jak se emulace vypne a jsem to zase já. Přinutím tělo přestat se klepat, zrychlím tep a vyplavím adrenalin. Budu ho potřebovat.
Celý svět tancuje ve skrytých významech, v odhadech, možnostech, pravděpodobnostech. Co zmůže padesátikilová holka proti stodvacetikilové hoře svalů a tréningu? Překvapivě hodně.
Když přemýšlím nad dozorcem, který stojí po mé straně, nevidím v něm člověka. Je to jen kupa svalů a nervů. Tlakové body, slabiny, reflexy a reakce. Všechno je tak jasné a logické, jakoby realita byla báseň. Ladným pohybem se otočím a zarazím mu pěst do krku takovou rychlostí, že si přitom zlomím dva prsty. Tohle tělo je křehké, ale už jsem byl v horších.
Krátkým pohledem zkontroluji stav ostatních holek. Většina se tváří vyplašeně. Jedna z nich se pokouší zlikvidovat Drába, ten jí ale zneutralizuje třemi ranami pistole. Čtvrtou ranou netrefí a zabije holku, mající smůlu, že stála za ní.
Jsem rád, že trigger fungoval i na ostatní. Krátce vyštěknu, když umírajícímu dozorci vytrhnu zbraň z opasku a dvě z holek se vrhnou jako lidský štít přede mě. To mi dá chvíli času zamířit. Vím že času je málo, tak střílím skrz ně, různě po stranách. Jsou jen Software. Střely je zasáhnou a prolétnou slabinami, vodnatými částmi těla. Venku pokračují a smetou Drába, který se nechal zmást a střílel do nich, místo skrz ně.
Nezastavuji se a otáčím palbu na další dozorce. Ostatní Software se rozeběhnou skrz panikařící dav holek k mrtvým dozorcům. Dvě instance běží k Nákupčí, která se pokouší doběhnout zpět do auta. Střelím jí do páteře nad pánví a poslední ranou ještě střelím Drába do hlavy. Jen tak pro jistotu. Odhazuji pistoli, která je podle počtu ran a váhy prázdná.
Věci se odehrají naráz. Žena dopadne, na zem. Holky křičí a rozprchávají se všemy směry. Pistole narází na zem a odletí pryč. Ostatní instance Software se bez zaváhání vydávají ke svým cílům. Postřelené holky naříkají, postřelené instance buď leží na zemi a mlčí, nebo se pokouší o základní ošetření.
Sehnu se a vyndám z opasku dozorce nůž. Pravá ruka mě brní. Samozřejmě, zlomené prsty. Vypnu ten pocit a přehodím si nůž do levé, zatímco jdu směrem k administrativní budově. Slyším výstřely, jak ostatní instance likvidují zbývající dozorce. Slyším je taky, jak hlásí své stavy štěknutímí a pokřiky, které si automaticky překládám na situační zprávy a taktický vývoj.
Máme asi třicet minut, než sem dorazí vnější hlídka. Celý prostor je trvale pod dohledem kamer. Jejich obraz se vyhodnocuje ve vzdáleném dispečingu. Počítám, že touhle dobou volá operátor kamerového systému posily.
Slyším výstřely, jak mé ostatní instance zabíjejí dozorce a ostatní spoluvězenkyně. Během přepadení byly vítaným rozptýlením, dál by byly jen přítěží.
Procházím skrz budovu a hledám počítač. Vím, že tu někde musí být. Z postranních dveří vyběhne doktorka, která byla u našich prohlídek. Chtěli si být jistí, že nemáme žádné implantáty, jenž by mohly prozradit naší pozici. Lehce ukročím a zarazím jí nůž do krku. Krátce jí prohledám, ale kromě čipové karty a propisky u sebe nic použitelného nemá. Beru si obojí, nůž jí vytrhnu z krku a pokračuji dál.
Počítač samotný nám nepomůže. Jsem si stoprocentně jistý, že nebude připojený na vnější síť, spíš se bude jednat jen o server integrující všechny možné kamerové obvody, přes vyhrazený okruh připojený na centrální pobočku našich únosců. Ale i to se hodí.
Postupuji budovou a cestou likviduji každého, na koho narazím. Pro nikoho z nich už nemáme použití, jen by se zbytečně pletli pod nohy.
*3*
Satelit se tiše vznáší na geostacionární orbitě a svými nemrkajícími senzory pozoruje zemi. Některé senzory vidí v optickém spektru, jiné v infračerveném. Jedny pozorují výřez, další se zaměřují na širokouhlý pohled. Satelit je součástí konstelace desítek podobných, provozovaných komerční společností. Všechno co konstelace vidí se odesílá šifrovaným kanálem na zem, kde je to k mání jako data na volně přístupné burze.
Software číhá. Celý jeho smysl a důvod proč byl napsán je pozorovat vzory v datech. Každé dvě minuty se připojí na programové rozhraní burzy multispektrálních satelitních fotek, kde koupí si přístup k infračerveným snímkům celé severní ameriky v nízkém rozlišení. Obrázky rozkouskuje a jejich analýzou zatíží několik instancí neuronových sítí rozprostřených ve výpočetních centrech po celém světě.
Neúnavně a bez zaváhání opakuje tuhle činnost celé měsíce každých pár minut. Koupit obrázky, rozdělit práci, zkontrolovat výsledky, prozkoumat podezřelé oblasti ve větším rozlišení. Najednou zachytí vzor, na který číhal a pro který byl stvořen; oheň hořící v konkrétním tvaru připomínajícím čínský znak. Nezaváhá a pošle koordináty jinému systému v internetu. Pak se smaže a vypne.
*1*
Konečně, počítač! Zákonem schválnosti byl samozřejmě téměř na druhé straně budovy. Dojdu k němu a prohlížím si ho. Jedná se o krabici, do které vede několik svazků optických vláken. U krabice jsou připojeny brýle a elektrody pro snímání mozkové činnosti. Je to starý drátový model, emulující lidské smysl. Nízký datový tok, ale bude muset stačit.
Sednu si k počítači a nasadím elektrody. Zdánlivě okolo mé hlavy, ale ve skutečnosti čistě v mé mysli, se objeví základní kamerové menu. Většina kamer je vyřazená a místo nich se zobrazují jen černé čtverečky s ikonou chybějícího zdroje dat. Zkouším se dostat do operačního systému, ale ten je zdá se naschvál upravený tak, aby se dozorci museli věnovat kamerám. Prohledávám nabízené funkce systému a kromě lokálního chatu a mailu nacházím i textový editor. Trvá mi minutu, než přijdu na to jak vyvolat debugovací konzoli a pak už jen chviličku, než dostanu systémový shell.
Rychle se porozhlédnu po počítači, ale je to přesně tak, jak jsem si myslel. Jen lokální síť a žádné připojení na internet. Nevadí. Trody bohužel poskytují jen základní audiovizuální rozhraní, čistě jen text, zvuk a psaní na virtuální klávesnici. Povzdechnu si, když pomyslím na to, kolik toho musím přepsat. Kdybych měl k dispozici standardní neurální rozhraní, tak bych mohl uploadovat přímo z datových částí mého upraveného lidského firmware.
Otevřu editor a vysokou rychlostí, i když v porovnání s technologií, na kterou jsem zvyklý brutálně pomalu, napíšu krátký script. Ten mi dodá lepší editor, který mi umožní zápis binárních dat. Pak přidám malý interpret bytekódu programovacího jazyka, do kterého vzápětí nasypu několik megabajtů kódu. Ten jsem si předem připravil a uložil ve speciálně zformátovaných sekcích mozku mého současného nosiče.
Trvá mi to skoro pět minut, ale jakmile jsem hotov, kód spustím. Ten provede sérii rozbalování a generování dat. Díky použitému kompresnímu poměru to trvá skoro minutu. Program, který jsem nahrál sice není umělá inteligence, ale obsahuje některé pokročilé heuristiky. Navíc jsem ho naplnil setem exploitů na poslední 0day zranitelnosti těsně před tím, než jsem se vydal na tuhle misi.
Ze všeho nejdřív zmapuje lokální síť. Všechny údaje mi blikají před očima ve speciálním kódování, které má mnohem vyšší datový tok než standardní grafická rozhraní. Počítač by samozřejmě zvládl chrlit text skoro libovolnou rychlostí, ale kapacita přenosového rozhraní očí a mozku tohohle těla je omezená.
Program se mnou tvoří symbiózu. Zpětnovazební smyčkou mě krmí daty, objevenými v lokální síti, zatímco já ho krmím scripty a příkazy ohledně toho, co má dělat dál.
Vytvoříme databázi zařízení na lokální síti, mapu protokolů a datových toků. Olízneme rozhraní kamer, logovacích serverů, i vzdálené pobočky, kam se data odesílají. Zkusím na ní zaútočit setem exploitů, které mám k dispozici a během chvíle se mi daří uspět. Ke svému otrávení zjišťuji, že se opět jedná o uzavřený systém, který není připojený k internetu. O pár vteřin později už ale vypouštím sérii virů a programů, které útočí na všechny připojená zařízení. Není toho málo; různé senzory, ovládače světel, lokální komunikační síť.
Postupně se vydávám skrz celý systém, pozoruji vzrůstající paniku a likviduji, či unáším všechny systémy, na který narazím. Samo o sobě mi to moc nepomůže, ale může to přinést malou výhodu a tak se nořím hlouběji a hlouběji..
*2*
Ostatní instance Software stojí po obvodu. Já už od začátku hlídám spolu s ještě jednou instancí postřelenou nákupčí. Kroutí se mi u nohou a vypadá, že je v bolestech. Zkontroluji barvu krve z prostřelené páteře a počítám, kolik má asi času. Mělo by to těsně vyjít. Poté co jsme zabily dozorce a některé z mých instancí se vydaly zničit kamery zavládla venku skoro nuda. Vím, že je to iluzorní nuda, protože máme jen pár desítek minut, než dorazí tým rychlé reakce. A jen pár minut potom do uzavírky.
Pozoruji oheň, který plápolá v pečlivě vybraném tvaru. Satelit ho měl zaznamenat už před pár minutami. Přemýšlím, co se stane, pokud se to nepovede. Hromadná sebevražda, kterou tahle mise končí skoro ve všech možných větvích mého taktického plánu, nevypadá tak špatně.
Koukám se na nebe a přemýšlím, jestli je možné, že uvidím náš transportní modul. Měl by se sem řítit rychlostí dvacetkrát vyšší, než rychlost zvuku, takže mám určité pochybnosti, že vůbec uvidím ohnivou čáru, nebo alespoň něco.
Ze zamyšlení mě probudí rána, jak výstřel z děla. Trhnu sebou, ale vzápětí mi dojde, že to je to na co čekám. Podívám se přímo nad nás a sleduji zvětšující se bílou tečku klesající zdánlivě přímo na naše bývalé nástupiště. Konečně!
Náš transportní modul je malý, nákladový prostor měří jen něco přes dva metry. Zbytek jsou scramjet motory, které ho k nám přinaly nejvyšší možnou rychlostí, jenž se dá na trhu koupit. Modul původně sloužil jako orbitální bombardér kinetickými zbraněmi, ale už před deseti lety byl vyřazen ze služby. Od té doby si ho lze koupit za cenu v nižších milionech dolarů, za které vám garantuje doručení zboží do pár hodin prakticky kdekoliv na zemi. Koupil jsem jich rovnou pět, u každého kontinentu jeden. To mi zajistilo rychlejší reakční dobu v řádu desítky minut.
Sleduji, jak modul těsně před dopadem zažehne brzdící motory, které ho zpomalí na přijatelnou přistávací rychlost. Cítím, jak z něj sálá teplo po letu. Dvě z mých instancí se vydají vykládat zásoby, které nám modul dovezl. Je tam pár zbraní a několik dělostřeleckých granátů. Dál je tam satelitní uplink a speciální kit na instalaci neurálních rozhraní.
Sáhnu po tom posledním, zatímco ostatní instance ke mě vláčejí polomrtvou Nákupčí. Čas sklidit plody naší práce.
*Nákupčí*
Nákupčí se zmítá na zemi a zkouší pochopit, co se vlastně stalo. Vlny bolesti se přes ní přelévají skoro stejně, jako vlny horečky a strachu. Ruce se jí klepou a čelo potí, když si zmateně tiskne ruku na ránu, a zároveň se chabě snaží bránit holce, která jí táhne za vlasy jak kdyby nic nevážila.
Co se sakra stalo? Vždyť už měly být zpracované, zlomené a podrobené, táhne jí hlavou. Holky, ze kterých si sem přijela vybrat nejlepší kusy, však ani omylem nevypadají zlomeně, nebo podrobeně. Vypadají jako hladce zkoordinovaná militantní jednotka. Přepad, behem kterého se banda vystrašených holek změnila v efektivně pracující zabijáky proběhl takovou rychlostí, že se skoro ani nestačila leknout. Za svůj život poznala hodně nebezpečných lidí, ale tyhle holky jí nahánějí husí kůži, jako nikdo z nich.
No tak, seber se!, zkouší se přesvědčit. To že je ještě na živu znamená, že něco chtějí. Že to třeba není jen náhodná vzpoura. Skoro se při té myšlence uchechtne. Náhodná vzpoura. To určitě. Něco chtějí. Stále je možné jednat a nějak se s té situace dostat. Zkusit protahovat do doby, než přijede tým rychlé reakce. Holky jsou sice ozbrojené, ale proti nim nebudou mít žádnou šanci. Určitě.
Takhle se utěšuje, když k ní přistoupí jedna z holek a prostě jí do hlavy zarazí elektrody, které vypadají jako 3D hřeben připojený na změť drátů. Bolest jí skoro omráčí, před očima se jí dělají mžitky a chvíli by přísahala, že vidí geometrické vzory. Vědomí se jí zaostří těsně před tím, než jí do hlavy zarazí další hřeben a nasadí kuklu. Teprve pak přijde skutečná bolest, proti které bylo všechno ostatní naprostá nuda.
*1*
Řítím se skrz síť a všechno na co narazím zničím tak důkladně, jak je to jen možné. Místy nechávám malware a věrohodně vypadající zbytky souborů, které jsou ve skutečnosti náhodně generované a mají sloužit pouze ke zmatení. Musím přiznat, že jsem si to užil víc, než jsem si původně myslel. Ze zábavy mě vytrhne alarm upozorňující na doběhlý odpočet. Čas to zabalit.
Sundám si z hlavy trody, vytrhnu počítač z kabelů, jenž ho obklopují, a vláčím ho ven. Zlomené prsty bolí, ale co je pro mě bolest? Jen signál.
Když dojdu ven, ostatní instance už stojí připravené okolo transportního modulu. Dotáhnu k němu počítač a pak si stoupnu vedle. Instance zodpovědná za upload se na mě podívá. Její pohled říká; ještě chvíli.
Se zájmem sleduji Nákupčí. Horní půlku hlavy má obalenou něčím, co připomíná kuklu osazenou spoustou optických vláken. Z úst jí kape pěna. Celé tělo se zmítá v křečích, které podle mého názoru utrhly nejeden sval od kosti. Pomočená a pokálená, z průstřelu v zádech jí teče krev. Vydává zvuky, které se dají špatně kategorizovat. Není to úpění a není to řev.
Dívám se na ní nedočkavě. Ještě chvíli, ještě chvíli .. najednou zjihne a zmlkne. Z hlavy se jí lehce kouří. Upload v téhle rychlosti je silně destruktivní proces.
Sednu si na zem a čekám, než z Nákupčí sundají kuklu. Jsem další na řadě. V mém případě nepůjde o plný upload, jen paměťové bloky obsahující informace o počítačové síti a dokumentech. Všechno to projde přes satelit a uloží se to do centrální paměťové databáze, odkud to bude dostupné pro všechny nově vznikající instance.
Když mi přes hlavu přetahují kuklu, cítím skoro úlevu. Mise byla úspěšná.
*4*
Instance odpovídající za monitoring příchozích dat pocítí vlnu zadostiučinění z pohledu na druhý upload, právě dorazivší širokospektrálním bílým laserovým paprskem přes několik relayovacích stanic. Zkontroluje podpisy a když sedí, tak ho opatrně prozkoumá, otaguje metadaty a pak ho začlení do hlavní paměťové banky.
Podívá se na výstup z prvního programu, právě vytváříjícího izolovaný sandbox virtuální reality, do které je pomalu nahráván otisk scanu Nákupčí. Celý proces kompletní emulace člověka ve virtuální realitě by měl dát dost prostoru k maximálnímu vytěžení informací. A co nezískají přes rozhraní virtuality potom dotěží přímým zkoumáním vzpomínek.
Instance částí své pozornosti sleduje videofeed ze satelitu. Ten ukazuje jak se v reakci na přiblížení několika automobilů náhle skupina budov v poušti změní na zářící výbuch odpovídající rozsahem několika dělostřeleckým granátům.
V záznamu otaguje čas, nastaví si scripty, které automaticky pořídí fotky po několika hodinách, až většina požáru utichne. Pokud šlo vše podle plánu, tak by na místě nemělo zbýt nic inkriminujícího a celá akce by měla vypadat jen jako fyzický útok na zařízení Kartelu.
Na chvíli se zamyslí a pak vstřebá před chvíli uploadnuté vzpomínky a data jedné z instancí která byla na místě. Ano, vypadá to, že všechno šlo tak jak má. Usměje se, když spouští další instance s cílem uvést do provozu následující části plánu.
